Úvod
S Laddýnem
tu budeme psát příběhy a povídky možná složíme i báseň ale s tím moc
nepočítejte. Ale dáme sem i tvorbu dalších z jiných blogu a odkaz na blog. Už
se těším, jak zasednu ke stolu a starou plničkou začnu škrábat příběhy o vlcích
slepých spasitelích havranech a svobodě. Laddýn se určitě taky těší na hodiny
ťukání do klávesnice. :D
Upozornění: Příběhy mohou být značně
depresivní. Proto lidé s depresivními sklony by toto nemněli číst.
.
.
.
.
Ráno se elfské město začalo probouzet k životu. Elfové, plni radosti do nového dne, vycházeli ze svých příbytků a rozcházeli se do okolí. Jedna z rodin se vydala k posvátnému stromu uprostřed rozlehlé louky. Když dorazili na místo, nalezli pod stromem ležet zkrvaveného vlka s šípy v zádech. Hlava rodiny se okamžitě vydal vlkovi na pomoc. Zlehka se dotkl jeho šíje. Zubožené zvíře sebou trhlo a prokouslo elfovi hrdlo.
Ostatní členové rodiny ucouvli o několik kroků zpět. Čerstvá vdova vytasila dýku a vrhla se pomstít svou lásku. Vlk mrštně uskočil a rozdrásal ženě trup. Dokud byl vlk zaměstnán drásáním matčina těla, děti s hrůzou v očí běželi zpět do města.
Za chvíli už jednotka ozbrojených elfů naháněla vlka lesem. Když jej dohnali, vlk se na ně slepě vrhl. Jeden z elfů jej však zezadu probodl. Ani toto však zvíře nezastavilo v zabíjení. Jiný vlkovi uťal hlavu. Tělo se ještě chvíli svíjelo na zemi, než znehybnělo úplně, zato vlčí hlava zbavila života dalšího z elfů. Pak konečně bestie skonala.
Však jen chvíli potom strašném činu stromy začaly ztrácet listí a nabírat šedavou barvu, země se pokryla hnijící trávou a bylinami. Les umíral a elfové umírali s ním. Stromy začaly padat na hnijící zem. Šílenství a chaos zavládl v mírumilovném městě. Vše živé bojovalo o možnost být na tomto světě ještě chvíli. Tuhle holou hrůzu přežilo pouze sedmnáct elfů a se slzami v očích pozorovali zničenou krajinu. Pod bolestí srdce zakopávali vzpomínky na svůj domov a vydali se na sever. Někde tam v dáli mělo stát jiné Elfské město.
Šli dlouho, týdny, měsíce, ale čím více přibývalo chladných nocí, zamrzlých dnů a zasněžené krajiny, tím více jim ubývalo jídla. Některé z elfů skolil hlad, na jiných si pochutnávala divá zvěř. Šest posledních elfů v dáli zahlédlo město, než jej zahalila bílá mlha. Naděje na blízké dosažení cíle je navzdory obrovské únavě hnala vpřed. Každým krokem však byla zima úmornější a v závějích zůstala další tři nehybná těla. Už stáli nadosah, dokořán otevřené městské brány, skýtající hřejivou naději, když další z nich pomalu a bolestivě zemřel, nohy sevřené v ledové závěji.
Zbylí dva proběhli radostně branou, ale to, co spatřili, zničilo jejich životy. Město byly už jen pouhé rozvaliny, pokryté metry sněhu. Oba elfové zoufale křičeli na toho druhého, že je to jeho vina, až došlo i na nože. Poražený klesl k zemi a poslední elf na kolena. Do očí mu vhrkly slzy, když si uvědomil hloubku svého činu.
Poslední elf se plížil ledovou, temnou nocí. Ze zad mu trčely rukojeti dýk a každým krokem mu ubývalo krve a sil. Rudá pěšinka se táhla za zuboženou postavou. Nikdo ho neviděl, nikdo ho neslyšel, nikdo mu nepomohl. Elf již dál nemohl, padal, potácel se, ale vždy se nakonec zvedl a šel dál. V jednu chvíli jej síly opustil, padl na zem a usnul, možná umřel. Kdo ví?
Když jej k ránu nalezla skupinka osadníků, jeden z nich se dotkl jeho krku, aby nahmatal tep. Elf sebou trhl, vyrval si ze zad jednu dýku a proťal osadníkovo hrdlo…
Bílí vlk.
Po čase opět do sousedního města přijela pouť. Celá starostova rodina se, jako každý rok, na pouť vypravila. Jaromíra tam asi ze všeho nejvíce zaujaly klece s cizokrajnými zvířaty, mezi kterými nalezl své budoucí cvičence. Potají několik klícek odnesl do vozu, kde setrval až do návratu domů. Velmi doufal, že se na zmizelé klícky se čtyřmi pavouky nepřijde. Doma vypustil pavouky do šopy a šel k večeři. Otec mu ale po večeři už nedovolil vyjít z domu, a tak Jaromír jen přemýšlel, zda si jeho noví pavouci najdou potravu.
Ráno však zjistil, že nové osazenstvo jeho skromného cirkusu povečeřelo původní členy. Jaromír z knih znal jen jednoho ze svých nových pavouků, kterým byla černá vdova. Zbylí tři obrovští mu byli neznámí. Ať pátral, ve kterých knihách chtěl, nic o nich nenašel. Zato otec byl rád, že se jeho syn zajímá o literaturu. Po nějaké době Jaromír zjistil, že obrovští pavouci jí krysy, myši, malé ptáčky a nepohrdnou ani žábou. Černé vdově stačil hmyz. Vycvičil si pavouky natolik dokonale, že se s nimi nebál chodit ani na procházky do lesa. Černou vdovu si obvykle vysadil na rameno a ti tři obrovští pavouci poslušně klusali za ním.
Jednou však matka šla do šopy odložit hrábě a největší z pavouků se nestihl včas ukrýt. Matka za toto setkání zaplatila životem, když skonala na úlek. Jaromír utekl z domu i se svým cirkusem o čtyřech členech.
Po čase se Jaromír přidal k panoptiku, kde si splnil velký sen vystupovat se svými pavouky. Jeho čísla sklízela úspěch. Zjistil, že dva obrovští pavouci jsou sklípkani a ten třetí, o kousínek menší, tarantule.
V panoptiku také poznal jednu divukrásnou dívku, Amandu s vosím pasem. Bláznivě se do ní zamiloval, ale ona nevycházela s jeho pavouky. Nakonec ho postavila před rozhodnutí: „Buď pavouci, nebo já.“
Jaromír ji velmi miloval a měl podezření, že s ní čeká dítě, ale cvičení pavouci byli téměř vše, co měl, celá jeho obživa. Snažil se Amandě vší mocí vysvětlit, že není snadné se pavouků vzdát, ale ona jen nakrčila nos. Druhý den ji viděl po boku jiného muže. Jaromír podlehl hlubokým depresím a tak dlouho smutnil pro Amandinu zradu, až z toho zešílel.
S prázdným leskem v očích poslal pavouky vyvraždit celé panoptikum.
Nakonec se nechal pokousat svou černou vdovou, ale byl s ní již tak dlouho, že se stal proti jejímu jedu imunní. Byl touto skutečností tak zdrcen, že své pavouky rozšlapal.
Během vcelku krátké doby tak Jaromír přišel o vše, co bylo jeho srdci cenné. Zhroutil se na kolena a roztřásl se vnitřní bolestí. Třas se stupňoval a stupňoval, až se nakonec zhroucený muž rozsypal v miliony malých pavoučků, kteří se hned rozeběhli ulovit si svou první lidskou kořist.
Laddy.
Po masopustu šel statkář koupit další slepice. Trhovec měl už jen dvě, ale statkář je přesto koupil. Vypustil je na dvůr mezi ostatní kvočny.
Druhý den zrána, když šly děti dát slepicím, si malá Mařenka všimla, že dvě nové slepičky nekvokají. Honem běžela říct tatínkovi, že jsou slepičky nemocné. Statkář se hned rozběhl ke slepicím, chvíli je pozoroval, ale zdály se mu úplně v pořádku. Zeptal se tedy Mařenky, podle čeho soudí, že jsou slepičky nemocné. Mařenka ukázala mezi kvočny a řekla: „Tyhle dvě nové nekdákají!“
„Nesmysl,“odpověděl jí statkář,„všechny slepičky přeci kdákají!“
Pohledem spočinul na svých nových přírůstcích a pomyslel si:„Kvokni přeci!“
Jedna ze slípek opravdu procítěně kvokla. Mařenčino bezduché tělíčko padlo k zemi. Hnedle nato kvokla druhá a jedna ze slepic pomalu umírala v křečích.
Rodina oplakávala zesnulé dítě a slepice spokojeně hrabaly na dvorku, jako by se bylo nic nestalo.
Za několik dní zemřela statkářova žena a s ní i další slepice. Pepíček svědomitě tvrdil, že když maminka umírala, nová slepice kdákla. A po ní i ta druhá. Nikdo mu však nic takového nevěřil.
Od té chvíle začal statkář krmit kvočny sám.
Jednou, když jim rozhazoval zrní, všiml si, že tichá slepice zakdákala a jiná padla k zemi. Na to zakdákala i její družka a Pepíček, chvátající sdělit tatínkovi novinku, již nedoběhl.
Tak to šlo měsíc za měsícem, až v kurníku nezbyla žádná slepice a statkář zůstal doma sám. Jen na dvorku zobaly ty dvě tiché slepice. Statkář donesl na dvorek sekeru, aby konečně zbavil svůj dům trápení. Napřáhl se, aby ukončil život jedné ze slepic, ale ta náhle kvokla. Kdo zemřel, slepice, její družka, nebo statkář?
Laddy.
.
.
.
.
Uzavírající se kruh:
Zmožený vlk se plížil chladnou, temnou nocí. Ze zad mu trčelo mnoho šípů a každým krokem mu ubývalo krve a sil. Rudá pěšinka se táhla za zuboženým zvířetem. Nikdo ho neviděl, nikdo ho neslyšel, nikdo mu nepomohl. Vlk již dál nemohl, padal, potácel se, ale vždy se nakonec zvedl a šel dál. V jednu chvíli už jej síly opustily, padl na zem a usnul možná umřel. Kdo ví? .Ráno se elfské město začalo probouzet k životu. Elfové, plni radosti do nového dne, vycházeli ze svých příbytků a rozcházeli se do okolí. Jedna z rodin se vydala k posvátnému stromu uprostřed rozlehlé louky. Když dorazili na místo, nalezli pod stromem ležet zkrvaveného vlka s šípy v zádech. Hlava rodiny se okamžitě vydal vlkovi na pomoc. Zlehka se dotkl jeho šíje. Zubožené zvíře sebou trhlo a prokouslo elfovi hrdlo.
Ostatní členové rodiny ucouvli o několik kroků zpět. Čerstvá vdova vytasila dýku a vrhla se pomstít svou lásku. Vlk mrštně uskočil a rozdrásal ženě trup. Dokud byl vlk zaměstnán drásáním matčina těla, děti s hrůzou v očí běželi zpět do města.
Za chvíli už jednotka ozbrojených elfů naháněla vlka lesem. Když jej dohnali, vlk se na ně slepě vrhl. Jeden z elfů jej však zezadu probodl. Ani toto však zvíře nezastavilo v zabíjení. Jiný vlkovi uťal hlavu. Tělo se ještě chvíli svíjelo na zemi, než znehybnělo úplně, zato vlčí hlava zbavila života dalšího z elfů. Pak konečně bestie skonala.
Však jen chvíli potom strašném činu stromy začaly ztrácet listí a nabírat šedavou barvu, země se pokryla hnijící trávou a bylinami. Les umíral a elfové umírali s ním. Stromy začaly padat na hnijící zem. Šílenství a chaos zavládl v mírumilovném městě. Vše živé bojovalo o možnost být na tomto světě ještě chvíli. Tuhle holou hrůzu přežilo pouze sedmnáct elfů a se slzami v očích pozorovali zničenou krajinu. Pod bolestí srdce zakopávali vzpomínky na svůj domov a vydali se na sever. Někde tam v dáli mělo stát jiné Elfské město.
Šli dlouho, týdny, měsíce, ale čím více přibývalo chladných nocí, zamrzlých dnů a zasněžené krajiny, tím více jim ubývalo jídla. Některé z elfů skolil hlad, na jiných si pochutnávala divá zvěř. Šest posledních elfů v dáli zahlédlo město, než jej zahalila bílá mlha. Naděje na blízké dosažení cíle je navzdory obrovské únavě hnala vpřed. Každým krokem však byla zima úmornější a v závějích zůstala další tři nehybná těla. Už stáli nadosah, dokořán otevřené městské brány, skýtající hřejivou naději, když další z nich pomalu a bolestivě zemřel, nohy sevřené v ledové závěji.
Zbylí dva proběhli radostně branou, ale to, co spatřili, zničilo jejich životy. Město byly už jen pouhé rozvaliny, pokryté metry sněhu. Oba elfové zoufale křičeli na toho druhého, že je to jeho vina, až došlo i na nože. Poražený klesl k zemi a poslední elf na kolena. Do očí mu vhrkly slzy, když si uvědomil hloubku svého činu.
Poslední elf se plížil ledovou, temnou nocí. Ze zad mu trčely rukojeti dýk a každým krokem mu ubývalo krve a sil. Rudá pěšinka se táhla za zuboženou postavou. Nikdo ho neviděl, nikdo ho neslyšel, nikdo mu nepomohl. Elf již dál nemohl, padal, potácel se, ale vždy se nakonec zvedl a šel dál. V jednu chvíli jej síly opustil, padl na zem a usnul, možná umřel. Kdo ví?
Když jej k ránu nalezla skupinka osadníků, jeden z nich se dotkl jeho krku, aby nahmatal tep. Elf sebou trhl, vyrval si ze zad jednu dýku a proťal osadníkovo hrdlo…
Bílí vlk.
Starostovi pavouci:
V jednom městečku měli velmi pověrčivého starostu. Bylo to silně věřící městečko. Starostův nejstarší syn byl farář, matka řídila špitál, otec starostoval, jen nejmladší syn byl ještě v učení. Rodiče doufali, že z Jaromíra bude soudce, jej to ale více táhlo k osminohým zvířátkům. Za studnou si schovával vycvičenou rodinku slíďáků a stále zdokonaloval jejich představení. Jaromír doufal, že jednou bude moci mít pavoučí cirkus. Když chtěl matce ukázat své svěřence, hrůzou omdlela. A k večeru dostal mladý cvičitel velké kázání od otce, že pavouci jsou stvoření ďáblova, doplněné ranami opaskem do Jaromírových zad. Ani toto jej však od chovu pavouků neodradilo, jen je přestěhoval od studny do šopy a cvičil s nimi dále.Po čase opět do sousedního města přijela pouť. Celá starostova rodina se, jako každý rok, na pouť vypravila. Jaromíra tam asi ze všeho nejvíce zaujaly klece s cizokrajnými zvířaty, mezi kterými nalezl své budoucí cvičence. Potají několik klícek odnesl do vozu, kde setrval až do návratu domů. Velmi doufal, že se na zmizelé klícky se čtyřmi pavouky nepřijde. Doma vypustil pavouky do šopy a šel k večeři. Otec mu ale po večeři už nedovolil vyjít z domu, a tak Jaromír jen přemýšlel, zda si jeho noví pavouci najdou potravu.
Ráno však zjistil, že nové osazenstvo jeho skromného cirkusu povečeřelo původní členy. Jaromír z knih znal jen jednoho ze svých nových pavouků, kterým byla černá vdova. Zbylí tři obrovští mu byli neznámí. Ať pátral, ve kterých knihách chtěl, nic o nich nenašel. Zato otec byl rád, že se jeho syn zajímá o literaturu. Po nějaké době Jaromír zjistil, že obrovští pavouci jí krysy, myši, malé ptáčky a nepohrdnou ani žábou. Černé vdově stačil hmyz. Vycvičil si pavouky natolik dokonale, že se s nimi nebál chodit ani na procházky do lesa. Černou vdovu si obvykle vysadil na rameno a ti tři obrovští pavouci poslušně klusali za ním.
Jednou však matka šla do šopy odložit hrábě a největší z pavouků se nestihl včas ukrýt. Matka za toto setkání zaplatila životem, když skonala na úlek. Jaromír utekl z domu i se svým cirkusem o čtyřech členech.
Po čase se Jaromír přidal k panoptiku, kde si splnil velký sen vystupovat se svými pavouky. Jeho čísla sklízela úspěch. Zjistil, že dva obrovští pavouci jsou sklípkani a ten třetí, o kousínek menší, tarantule.
V panoptiku také poznal jednu divukrásnou dívku, Amandu s vosím pasem. Bláznivě se do ní zamiloval, ale ona nevycházela s jeho pavouky. Nakonec ho postavila před rozhodnutí: „Buď pavouci, nebo já.“
Jaromír ji velmi miloval a měl podezření, že s ní čeká dítě, ale cvičení pavouci byli téměř vše, co měl, celá jeho obživa. Snažil se Amandě vší mocí vysvětlit, že není snadné se pavouků vzdát, ale ona jen nakrčila nos. Druhý den ji viděl po boku jiného muže. Jaromír podlehl hlubokým depresím a tak dlouho smutnil pro Amandinu zradu, až z toho zešílel.
S prázdným leskem v očích poslal pavouky vyvraždit celé panoptikum.
Nakonec se nechal pokousat svou černou vdovou, ale byl s ní již tak dlouho, že se stal proti jejímu jedu imunní. Byl touto skutečností tak zdrcen, že své pavouky rozšlapal.
Během vcelku krátké doby tak Jaromír přišel o vše, co bylo jeho srdci cenné. Zhroutil se na kolena a roztřásl se vnitřní bolestí. Třas se stupňoval a stupňoval, až se nakonec zhroucený muž rozsypal v miliony malých pavoučků, kteří se hned rozeběhli ulovit si svou první lidskou kořist.
Laddy.
Statkář a slepice
Byl jednou jeden statek, na kterém žily kravičky, kozičky, ovečky a hejno slepic. Staral se o ně statkář se svou velkou rodinou. Statkářovy děti každé ráno krmily slepice, pozorovaly je a poslouchaly, jak kvokají.Po masopustu šel statkář koupit další slepice. Trhovec měl už jen dvě, ale statkář je přesto koupil. Vypustil je na dvůr mezi ostatní kvočny.
Druhý den zrána, když šly děti dát slepicím, si malá Mařenka všimla, že dvě nové slepičky nekvokají. Honem běžela říct tatínkovi, že jsou slepičky nemocné. Statkář se hned rozběhl ke slepicím, chvíli je pozoroval, ale zdály se mu úplně v pořádku. Zeptal se tedy Mařenky, podle čeho soudí, že jsou slepičky nemocné. Mařenka ukázala mezi kvočny a řekla: „Tyhle dvě nové nekdákají!“
„Nesmysl,“odpověděl jí statkář,„všechny slepičky přeci kdákají!“
Pohledem spočinul na svých nových přírůstcích a pomyslel si:„Kvokni přeci!“
Jedna ze slípek opravdu procítěně kvokla. Mařenčino bezduché tělíčko padlo k zemi. Hnedle nato kvokla druhá a jedna ze slepic pomalu umírala v křečích.
Rodina oplakávala zesnulé dítě a slepice spokojeně hrabaly na dvorku, jako by se bylo nic nestalo.
Za několik dní zemřela statkářova žena a s ní i další slepice. Pepíček svědomitě tvrdil, že když maminka umírala, nová slepice kdákla. A po ní i ta druhá. Nikdo mu však nic takového nevěřil.
Od té chvíle začal statkář krmit kvočny sám.
Jednou, když jim rozhazoval zrní, všiml si, že tichá slepice zakdákala a jiná padla k zemi. Na to zakdákala i její družka a Pepíček, chvátající sdělit tatínkovi novinku, již nedoběhl.
Tak to šlo měsíc za měsícem, až v kurníku nezbyla žádná slepice a statkář zůstal doma sám. Jen na dvorku zobaly ty dvě tiché slepice. Statkář donesl na dvorek sekeru, aby konečně zbavil svůj dům trápení. Napřáhl se, aby ukončil život jedné ze slepic, ale ta náhle kvokla. Kdo zemřel, slepice, její družka, nebo statkář?
Laddy.
Matka a dítko
Jenou když zase nad věčně zamrzlou krajinou zavládla noc půl roku dlouhá. Vydalo se děvčátko hledat svou matku, která své ubohé promrzlé dítě nechala za dveřmi nějakého domu. Se slovy "počkej tu na mě, já se vrátím". Domácí ji nepustil dovnitř a dívka mrzla na ulici.Po pár dnech čekání se vzdala naděje na matčin návrat a rozhodla se jít hledat přístřeší a jídlo, když se nad děvčátkem nikdo neslitoval, tak vyšla z otevřené městské brány. Měsíc ji doprovázel na každém kroku. Nebohé dítě nevědělo kam jít. Neměla cíl, jen toužila znovu spatřit matčinu tvář, která se jí rozplývala za oponou snů. Nechápala, proč ji matka opustila. Šla dlouhé hodiny a hodiny pustou zasněženou krajinou. Nikde nic jiného, jen samý led a sníh. Dívenka mrzla a hladověla. Už třetí den bez jídla mrzla a mrzla. Již blouznila a začala vánice. Zima se stávala nesnesitelnější než kdy dřív. Hlad kousal nehoráznou silou. A dítě vidělo před sebou v té vánici něco zvláštního. Vidělo postavu, černou postavu, která před ní pochodovala. Dívka ani chvilku nezaváhala a rozběhla se, obejmou toho neznámého, ať to je či není její matka, zahřeje ji. „O né“ byl to strom děvče do něj vrazilo plnou rychlostí a silo. prokřehlé kosti se pod nárazem bortí. A dívka má dlaně před obličejem odkud ji stékají pramínky krve. Dítě se rozbrečí. Nemůže si pomoci. slzy se valí po obličeji, trošku ji to zahřálo, ale né moc, jenom trošičku. Volá svou matku, volá, ale odpovědi se nedočká. Seděla již dlouho u stromu, už se nemůže zvednout, už tam musí zůstat a čekat na smrt. Přitom ani netuší jak blízko je svému vytouženému cíli. Hned na druhé straně stromu se opírá nehybné tělo. Mrtvé tělo matky. Matinka umřela jen kousíček od místa budoucího hrobu dívenky. A dívka umírá, pomalu zamrzá v ledovou sochu. Propadá do spánku. Vlčí smečka najde toto dítko podle zvuku pláče, ale již je pozdě nemohou mu pomoci, zemře ať chtějí čine, ale přesto se smečka semkne okolo dívky a ze svých chundelatých těl vytvoří přikrývku. Dítě obejme jednoho vlka a se slzou a prosbou jej poprosí, ať ji najde maminku. Vlk její prosbu vyplní, dotáhne zubožené tělo za strom, kde spočinulo vedle matčiného. Duše obou žen odchází za doprovodu vlčího vití tam kde je již nikdo a nic nerozdělí.
Laddy.
Jakmile vlčice přišla nasytit své dva nezbedníky, nenašla nic. Jenom dva vychladlé důlky po jejich těle a lidský pach který se ji vrýval jako dýkou do sliznice. Zuřila, běsnila, hledala a naříkala, nic jí to nepomohlo. Mláďata byla nadobro pryč. Tu noc vyla píseň velmi smutnou a plnou nenávisti. Nekonečné nenávisti k lidem. Chtěla toho kdo zanechal v jejím domově ten strašlivý pach zabít.
Uběhl nějaký čas a zima opadla. Nastalo jaro. Všude jídla do sytosti. Dívenka si našla manžela milovala ho víc než celý svět, byla to láska veliká. Společně čekaly na přícho potomka. Muž chodil každý den do hor pást stáda ovcí. A občas zašel i na lov do lesa. I právě dnes vyšel lovit a to se mu stalo osudným, Do lesa vedla jediná cesta, přes řeku. Dříve tam stával most, ale voda z hor jej smetla a lidé z vesnice neměly čas jej znovu vystavit. Pomalu se začal brodit hlidnou řekou slunce krásně pálilo a tak se tento nebohý hoch blížil ke své smrti. Druhý břeh byl co by kamenem dohodil. A z poza stromu se vyřítila nešťastná vlčí matka. Strhla ho do vody zakousla se mu do ruky a roztrhala ji na kousky, muž nečekal a uhodil protivníka do hlavy, ale ona se zakousla do jeho hrdla a již nebylo proč bojovat. Muž ležel v ledové vodě a z rány mu ubíhal drahocenný život. Krve bylo mnoho a obarvila celou řeku do ruda. Tělo pomalu chladlo ale nepřestávalo krvácet, srdce již nebylo ale krev se řinula dál z jeho ran. Po proudu dál spadala voda pod křídla vodopádu, nebyl moc silný a lidé se pod něj chodívaly koupat. Dnes pod věčně padající vodu zamířila i vražedkyně dvou mladých vlčat. Dítě které nosila v sobě se s studenou vodou uklidnilo a přestalo matku trýznit a v klidu odpočívalo. Matka se nechávala masírovat padající vodou a zavřela oči. Po chvíli je znovu otevřela. zrovna tehdy kdy voda unášela tělo jejího muže po proudu dál. Voda okolo ní byla rudá. Všechna voda byla rudá. Prudce vstala a náhlá, krutá bolest v břiše. Potomek se hlásil na svět, Okamžitě se snažila dostat na pevninu. Rozběhla se po kluzkých kamenech a uklouzla. Spadla a náraz urychlil cestu dítěti k matčině náruči. Začala panicky křičet hrozně to bolelo. Malá hlaička trhala matku vejpůl její dítě se narodilo v krvi svého otce. Další bolestný výkřik přilákal vlčici, která již po pachu poznala s kým má tu čest. Počkala si než matka přitulí své novorozeně k tělu aby jej zahřála. Už se chystala zabít tu proradnou vražedkyni. Ale ve stejnou chvíli tělo mrtvého muže spadlo přímo na matku která na poslední chvíli sihla odhodit své dítě. Mohutné svalstvo jejího muže rozdrtilo dívčiny kosti které probodaly slizké vnitřnost, ale pořád žila, nemohla se hýbat a dítě leželo opodál nedosáhla na něj a bolest ji skličovala a pomalu zabíjela. Dívenka uviděla vlčici jak si kráčí v klidu a pomalu k jejímu potomku. Žena byla zoufalá křičela, naříkala, prosila bohy o pomoc. Nic ji nepomohlo. Vlčice ji roztrhala dítě přímo před očima. Utrhla jeho plačící hlavičku a vyrvala jeho střevýčka. Vlčice seděla a čekala kdy dívka podlehne svým zraněním a studené vodě.
Laddy.
Laddy.
Laddy.
Krvavá koupel
Mladá dívka sotva patnáct let se vydala do lesa. Byla dlouhá krutá zima. Sníh a mráz zpustošil celičký kraj kde ona dívka žila. Nejhorší z toho všeho bylo že zásoby jídla se rapidně úžili. Nebylo co jíst. Hlad všechny hlodal do morků kostí. Tak hladová a zničená bloudila lesem a nejenom ona hledala něco na zub, dokonce i novopečená vlčí matka se snažila najít, co do úst svým nenasytným štěňatům. Vlčice hledala daleko od své nory kde přežívala s rodinou. Nenacházela nic ani králičí stopu. Mláďátka mezitím žalostně volala matku. Pláč se rozléhal na míle daleko. Dívka jejich nářek uslyšela a ani nervalo dlouho nežli jejich brloh odhalila a ze zoufalství z neúmorného hladu ukradla dvě štěňata. utíkala ot brlohu co ji nohy stačili. pelášila a nezastavila se až byla před dveřmi domu. Už za stmívání světnicí provoní vůně vařeného masa. Masa které dívku bude stát život.Jakmile vlčice přišla nasytit své dva nezbedníky, nenašla nic. Jenom dva vychladlé důlky po jejich těle a lidský pach který se ji vrýval jako dýkou do sliznice. Zuřila, běsnila, hledala a naříkala, nic jí to nepomohlo. Mláďata byla nadobro pryč. Tu noc vyla píseň velmi smutnou a plnou nenávisti. Nekonečné nenávisti k lidem. Chtěla toho kdo zanechal v jejím domově ten strašlivý pach zabít.
Uběhl nějaký čas a zima opadla. Nastalo jaro. Všude jídla do sytosti. Dívenka si našla manžela milovala ho víc než celý svět, byla to láska veliká. Společně čekaly na přícho potomka. Muž chodil každý den do hor pást stáda ovcí. A občas zašel i na lov do lesa. I právě dnes vyšel lovit a to se mu stalo osudným, Do lesa vedla jediná cesta, přes řeku. Dříve tam stával most, ale voda z hor jej smetla a lidé z vesnice neměly čas jej znovu vystavit. Pomalu se začal brodit hlidnou řekou slunce krásně pálilo a tak se tento nebohý hoch blížil ke své smrti. Druhý břeh byl co by kamenem dohodil. A z poza stromu se vyřítila nešťastná vlčí matka. Strhla ho do vody zakousla se mu do ruky a roztrhala ji na kousky, muž nečekal a uhodil protivníka do hlavy, ale ona se zakousla do jeho hrdla a již nebylo proč bojovat. Muž ležel v ledové vodě a z rány mu ubíhal drahocenný život. Krve bylo mnoho a obarvila celou řeku do ruda. Tělo pomalu chladlo ale nepřestávalo krvácet, srdce již nebylo ale krev se řinula dál z jeho ran. Po proudu dál spadala voda pod křídla vodopádu, nebyl moc silný a lidé se pod něj chodívaly koupat. Dnes pod věčně padající vodu zamířila i vražedkyně dvou mladých vlčat. Dítě které nosila v sobě se s studenou vodou uklidnilo a přestalo matku trýznit a v klidu odpočívalo. Matka se nechávala masírovat padající vodou a zavřela oči. Po chvíli je znovu otevřela. zrovna tehdy kdy voda unášela tělo jejího muže po proudu dál. Voda okolo ní byla rudá. Všechna voda byla rudá. Prudce vstala a náhlá, krutá bolest v břiše. Potomek se hlásil na svět, Okamžitě se snažila dostat na pevninu. Rozběhla se po kluzkých kamenech a uklouzla. Spadla a náraz urychlil cestu dítěti k matčině náruči. Začala panicky křičet hrozně to bolelo. Malá hlaička trhala matku vejpůl její dítě se narodilo v krvi svého otce. Další bolestný výkřik přilákal vlčici, která již po pachu poznala s kým má tu čest. Počkala si než matka přitulí své novorozeně k tělu aby jej zahřála. Už se chystala zabít tu proradnou vražedkyni. Ale ve stejnou chvíli tělo mrtvého muže spadlo přímo na matku která na poslední chvíli sihla odhodit své dítě. Mohutné svalstvo jejího muže rozdrtilo dívčiny kosti které probodaly slizké vnitřnost, ale pořád žila, nemohla se hýbat a dítě leželo opodál nedosáhla na něj a bolest ji skličovala a pomalu zabíjela. Dívenka uviděla vlčici jak si kráčí v klidu a pomalu k jejímu potomku. Žena byla zoufalá křičela, naříkala, prosila bohy o pomoc. Nic ji nepomohlo. Vlčice ji roztrhala dítě přímo před očima. Utrhla jeho plačící hlavičku a vyrvala jeho střevýčka. Vlčice seděla a čekala kdy dívka podlehne svým zraněním a studené vodě.
Laddy.
Znovuzrozený z krve dítěte
Malý chlapec sotva osm let bez matky bez otce bez majetku. Měl jen holý život a oblečení které ho v téhle kruté zimě neubrání. Bloudil lesem a byl si jist že zde zahyne. plahočil se i přes tento fakt dál a dál. Od své matky znal přísloví: "naděje umírá poslední." Tak pochodoval a doufal že na něco narazí. Chlapec byl promrzlý na kost. Umíral pomalu a velmi bolestivě. A najednou hle. Naděje konec lesa a v zasněžené krajině na horizontu město. Rozběhl se co mu síly stačily ale moc jich neměl. Běžel jenom chvilku ale odhodlaně zbytek cesty pochodoval. S úsměvem na tváři se plahočil k vysněnému městu. K jeho branám se přiblížil až pozdě v noci a přespal u zavřených vrat. Zdál se mu zvláštní sen. Viděl město zevnitř ulice krčmy temné uličky tržnici následoval jakousi průsvitnou paní, která se trochu podobala jeho matce. Ale jen malinko. Zabočily do malé temné uličky a zvláštní žena ukázala na děvčátko krčící se za hromadou odpadků. Dívenka se snažila marně zahřát vypadala bídně ještě hůř než chlapec. Neznámá dáma se rozzářila a světlo pohltilo všechno nebylo vidět nic jenom světlo a chlapec se probudil. Nad ním stály dva strážci města s halapartnami namířenými k němu. Jeden z nich na něj zařval "táhni ty bastarde. Žebráků máme dost". A kopl ho do žeber. Chlapec vstal a odvětil "mám tam sestru pusťte mě za ní." "Jasně sestru to ti tak budeme věřit." Chlapec neváhal a rozběhl se slzami v očích proběhl mezi dvěma strážci a utíkal otevřenou branou. Muži se ani nenamáhali ho honit jeden vytáhl luk a šíp namířil a střelil. Zasáhl chlapcovu nohu ten padl k zemi a skučel bolestí strážníci k němu přišli. Ten bez luku ho chytil za paži a odhodil ho před bránu. Nemilosrdně se oba začaly smát. Chlapec nemohl vstát neměl síly ani na to pořádně dýchat. Muži se smíchem odešli do nedaleké krčmy byli sice povinni hlídat bránu ale kdo by kromě zoufalého chlapce toto zpustlé město navštívil. Město ležící uprostřed ničeho. Chlapec si sedl vytrhl ze stehna šíp bolestně zakřičel a nemohl dýchat, dusil se bolest mu svírala hrdlo. Zpoza brány se k němu vyřítila dívenka ze snu možná pět let i méně. Začala mu masírovat hrdlo a tím uvolňovat jeho záchvat. Pomohla mu vstát a pomalu se plahočili do města. Dopajdali až za tu hromadu smetí kde dívku spatřil poprvé. Oba se posadili a mlčky čekaly co bude dál. Seděli a ani nemukli. Chlapec si chtěl povídat ale kdykoliv začal konverzaci dívka ho okřikla ať mlčí. Blížilo se poledne. Dívka vstala a rozběhla se k tržnici chlapec nemohl tak zůstal sedět tam kde byl. Po chvíli se vrátila s dvěma jablky jedno mu nabídla druhé schovala do šátku. A rozpovídala se. Že prý zde žije strašný čaroděj jež pojídá malé dědi aby přežil. Na tomto místě jsme v bezpečí pokud nebudeme mluvit. Jeho zrak slábne ale sluch se mu každým dnem zlepšuje. Nesnáší však slunce tak v pravé poledne zalézá spět do svého domu. Přes noc potom prochází ulicemi a poslouchá jestli nezaslechne nějaký dětský hlásek. Do temných ulic zavítá jen tehdy kdy si je jist že tam dítko opravdu je. Když tě najde neutečeš ani já ne. Nikdo. Mluvit můžeš jenom v pravé poledne jinak je to příliš nebezpečné. Vždy když zabije nějaké dítě pak pár dní vypadá jako normální člověk jako by se znovu narodil, ale časem a sílícím hladem po mladé oběti vypadá jako zrůda shrbené tělo bez vlasů roztrhané šaty černé brýle. Chlapcovy při těch slovech trnula krev v žilách. Strachy ani nemluvil. Teď mlč a modli se ať nás nenajde. Nastala noc děti se k sobě tulili aby se alespoň trochu ochránili před neúprosným mrazem. Chlapec znovu usnul znovu procházel s paní město prošli každou uličku nikde se nikdo neschovával jenom za hromadou odpadků se krčili dvě dětská tělíčka. Právě vycházeli z temné uličky a proti nim se řítilo monstrum. Vychrtlé ruky, nohy doširoka rozkročené, shrbený, na křivém nose vyrůstaly vředy. z otevřené tlamy s několika zuby skapávaly sliny. Řítilo se přímo k nim a řvalo vydej mi to dítě dostaneš za něj co budeš chtít . Řítilo se ohromnou rychlostí. Chlapec si ho nestihl ani prohlédnout už se nad ním skláněl, prohlížel, obcházel ho, ale nedonutil neznámou ženu aby mu dítě vydala. Tak tedy stvoření promluvilo k chlapci. Děťátko jsi příliš starý z tebe života moc nedostanu. Ale vím že zde je dítě mladší a vím že jste spolu v nějaké z temných uliček. Přiveď mi ho a dostaneš vše co budeš chtít, dostaneš zlato, jídlo, zpět své rodiče, domov, teplé oblečení, všechno, všecičko bude tvoje, jenom mi vydej to dítko jinak zle dopadneš. Znovu si ho prohlížel, obcházel ale paní nad ním stála beze slova jako štít. Stvoření utíkalo co mu nohy stačili, když paní začala zářit a chlapec se v širé noci probudil. Ucítil pach shnilého masa, ale neopovážil se pohnout věděl že ta bytost stojí přímo v ulici a hledá, vzpomněl si na matku otce na jídlo, statek a teplo. Se slzami v očích vzal dívenku do náruče. A nehledě na svou ránu v noze, pomalu kráčel k tomu stvoření. To se k němu vyřítilo draplo obě děti a ani se jedou nenadechly byly ve strašlivém domě. Puch mrtvých těl tu byl všude, pohozená dětská tělíčka, všude krev a pavučiny. Chlapce hodil do klece a křičící dívenku položil na obřadní sůl přivázal jí ruce, nohy, hrudník, břicho, krk, stehna a nadloktí. V každém koženém popruhu kterými byla přivázaná byla díra. Stvoření draplo po jedenácti ostrých hřebech a obrovském kladivu. Hrot položilo do díry v popruhu a kladivem jednou mocně praštil do otlučené hlavičky hřebu. Ten na jednu ránu projel dívčiným tělem i dírou v oltáři krev skapávala do poháru pod ním. Monstrum ji probodalo jedenácti hřeby. A každý z naplněných poháru vypil. Vypil dívčinu krev. Po prvním poháru se jemně narovnal. po druhém se jeho nohy daly spět k sobě, po třetím se vzpřímil, po čtvrtém lehce změnil obličej, tak to pokračovalo dál než získal podobu švarného mládence. Podíval se na chlapce který zradil svého druha vzal hřeb a probodl mu srdce.Laddy.
wow
OdpovědětVymazat